Rozhovor s režisérem a scenáristou Mamoruem Hosodou

Kolik let jste strávil přípravou filmu?
Můj poslední film Wolf Children (v překladu Vlčí děti Ame a Juki) šel v Japonsku do distribuce v roce 2012 a naše studio nezačíná s přípravou nového snímku, dokud není vše okolo toho předchozího uzavřeno. Při výrobě ani během uvedení Wolf Children jsem tak žádný nový projekt nepromýšlel, spíše jsem se tehdy snažil vnímat reakce publika během projekcí. Práce na Klukovi ve světě příšer pak začaly v roce 2013. Nejdřív jsme s mým týmem promýšleli strukturu. Pak mi zabralo půl roku napsat scénář. Ten jsem dokončil v únoru 2014 a samotná výroba začala o měsíc později.

Ve snímku Wolf Children máte postavu matky, která se obětuje pro své děti. V Klukovi ve světě příšer pak sledujeme chlapce jménem Kjúta, který žije bez rodičů. Proč je pro vás téma rodinných vazeb či jejich absence tak důležité?
Když jsem se rozhodl, že se stanu filmařem a zasvětím svůj čas animaci, rozhodně jsem si nemyslel, že se budu tolik věnovat tématu rodinných vztahů. Tehdy mě to moc nezajímalo. Jenže když jsem pracoval na filmu Wolf Children, neubránil jsem se tomu, aby se v něm neodrazil i můj osobní život. V té době jsme se s manželkou pokoušeli o dítě, ale nedařilo se nám to. Wolf Children jsem chtěl natočit proto, aby se má žena cítila jako matka alespoň během sledování filmu. Osud tomu chtěl, že během příprav snímku moje žena otěhotněla. V září 2012 se nám narodil syn a o pár let později také dcera. To, že jsem se stal otcem, mi pomohlo pochopit, jak složité je poslání rodiče. Také jsem si uvědomil, že to nejsou jen matka s otcem, kdo dítě vychovávají. Důležitou úlohu hraje i prostředí, ve kterém vyrůstá. Tohle poznání značně ovlivnilo Kluka ve světě příšer. Když uděláte film na téma rodina, tak si hodně lidí myslí, že jste si ho zvolil hlavně z komerčních důvodů, protože se dotýká nás všech, a tudíž má šanci do kin přilákat hodně diváků. Ale tak to není. Je pro mě důležité točit snímky, které vycházejí z mých osobních zkušeností a pocitů. Někdy se naopak bojím, aby to vůbec zajímalo i někoho jiného. V Klukovi ve světě příšer je obsažen i motiv, který je pro současnou japonskou společnost důležitý. Vzhledem k nízké porodnosti naše populace stárne a klasický model rodiny se proměňuje. V takové netradiční rodině žije i Kjúta: nemá rodiče, jen skupinu blízkých, kteří se o něj starají.

V Klukovi ve světě příšer rozvíjíte stejně jako ve Wolf Children, motivy animality, síly instinktu nebo svobody.
Myslím, že dnes posuzujeme věci především z našeho poněkud omezeného „městského“ pohledu, zapomínáme, odkud jsme přišli. Proto když říkám „my“, tak tím často myslím právě i zvířata, z nichž jsme se vyvinuli, která jsou našimi blízkými biologickými příbuznými a která byla vždy důležitou součástí civilizace. Také proto často využívám zvířata jako postavy.

Reprezentují v Klukovi zvířata osvobození od limitujících pravidel lidské společnosti?
To ne, spíš jsem chtěl vytvořit svět bytostí, které, vzhledem k tomu, že nejsou lidé, mohou náš svět posuzovat nezaujatě, zvnějšku. Takový pohled je hrozně důležitý. Často si ani neuvědomujeme, jak podivné jsou některé věci v našich životech, které jsme už přijali jako samozřejmé. Myslím tím hlavně různá omezení, společenské konvence a nesvobodu. Pohled zvnějšku je pak důležitý i proto, že se nám některé naše starosti z jiného úhlu mohou jevit jako méně podstatné.

Kluk ve světě příšer je iniciační příběh. Souhlasil byste s názorem, že vaše snímky vyprávějí o svobodě a překračování zažitých hranic?
Ano, taková témata ve svých filmech často řeším. Podobně je to i tady: hrdina Kjúta se ocitne v novém světě, kde se snaží dosáhnout naplnění, které však může přijít jen tehdy, když pravidla obou světů, lidí i příšer, poruší. Když jsme u těch příšer, rád bych objasnil jednu věc, která může v překladu titulu z japonštiny zapadnout. Slovo „příšera“ (beast) je trochu odlišné od japonského termínu „bakemono“, který se sice pojí s obrazem čehosi bestiálního a krutého, ale zároveň se takové „příšery“ často mohou chovat empatičtěji a citlivěji než lidské bytosti.

Inspiroval jste se při vytváření světa příšer japonskými legendami?
Ano, i některými čínskými. Co se týče čínského vlivu, líbila se mi slavná legenda o Opičím králi. Japonský vliv je ale v příběhu Kluka výraznější. Když jsem třeba psal scény soubojů, měl jsem před očima naše japonské zápasy sumó.

Proč je učitel hlavního hrdiny medvěd?
Medvěd symbolizuje přeměnu chlapce v muže a také je to jedno z nejsilnějších zvířat.

Mistr Kumatecu podněcuje v Klukovi svého žáka, aby si svou sílu nalezl sám. Je to způsob, jak říct dětskému divákovi, aby si věřil a hledal si pro sebe svou vlastní cestu?
O vztahu mezi učitelem a žákem pojednává hodně filmů, ale nakonec skoro všechny dopadají tak, že nedokonalý žák pozvedne sám sebe na úroveň dokonalého učitele, nebo ho i předčí. Prostě syžet, který znáte třeba z filmů s Jackiem Chanem. Nechtěl jsem natočit další podobný příběh. Na začátku Kluka ve světě příšer tak vidíte, že se Kumatecu často mýlí. Proces učení tu není jednosměrný, zásadní je dialog obou stran. Jen pak se mohou obě vyvíjet. Myslím, že na podobném principu funguje také vztah mezi rodiči a dětmi.

Měl jste někdy vlastního mentora?
Měl jsem skvělého učitele, když jsem pracoval pro studio Tóei. Tehdy to bylo obrovské studio, které zaměstnávalo padesát režisérů. Jako animátor jsem právě pro režiséry pracoval a jedním z nich byl Šigejasu Jamauči, který mě naučil prakticky všechno, co dnes o animaci vím. Pracoval jsem pro něj s větším nasazením než pro ostatní a hodně jsem se toho od něj naučil. Třeba, že se nemám nikdy vzdávat, i když se během projektu vyskytnou zdánlivě nepřekonatelné obtíže. Jeho postoj se naprosto lišil od ostatních režisérů, kteří dělali jen to, co po nich chtělo studio. Jamaučiho způsob práce a přemýšlení mě zásadně ovlivnily.

Myslíte si, že se učitelé mohou sami vyvíjet díky nápadům svých žáků?
Rozhodně a co víc – začínám si na to v Japonsku zvykat. Donedávna lidé věřili, že starší člověk ví díky svým zkušenostem všechno lépe, zatímco mladý člověk neví nic. Dneska už je situace naštěstí trochu jiná. Spíš než monolog jedné strany se začal prosazovat dialog – a to je dobře.

Inspiroval vás ke Klukovi nějaký jiný animovaný film?
Rozhodně. Když jsem v roce 1991 začal pracovat jako řadový animátor pro studio Tóei, zamiloval jsem si klasické disneyovky. Miloval jsem je dokonce natolik, že jsem si koupil jejich příšerně drahou kolekci. Sotva mi na to stačily peníze, ale nelitoval jsem. A uchvátila mě tenkrát Kráska a zvíře. Přišlo mi skvělé, že se zvíře během příběhu vyvíjí. Na začátku působí hrozivě, ale po setkání s kráskou se stává mírnější, až je z něj na konci někdo docela jiný. Viděl jsem i hranou verzi Krásky a zvířete Jeana Cocteaua z roku 1946. Ta stojí taktéž za zhlédnutí.

Jak jste přišel na nápad bolestivé černé díry v hrudi, kterou má dospívající hrdina i jeho nepřítel?
Během dospívání mají mladí lidé často pocit prázdnoty. Nevidí ve světě kolem sebe smysl a jsou frustrovaní. To je nevyhnutelné stadium, kterým si musí projít každý. Černá díra podobné pocity vyjadřuje. Nechtěl jsem tvrdit, jestli je taková díra dobrá, či špatná. Šlo mi především o to ukázat její sílu. Osobně totiž nemám rád, když se svět v knihách a filmech dělí na dobrý a špatný.

Je evidentní, že vás inspirovaly samurajské filmy, konkrétně tedy ten nejslavnější, Sedm samurajů Akiry Kurosawy.
To sedí a navíc vám mohu prozradit, že meč, který používá Kumatecu, je navržený podle meče, jenž používá v Samurajích postava Kikučija.

Co vás na prostředí samurajů zajímá? Kodex cti? Velkolepé souboje?
Spíš než kodex cti je to prvek chaosu. Film Sedm samurajů se odehrává v 16. století, před obdobím bojů mezi jednotlivými mocenskými frakcemi. Tehdy nebylo možné odhadnout, kdo nakonec ovládne Japonsko. Tohle období otřesů a nejistoty mě fascinuje.

Vaše filmy jsou mixem emocí a fantazie. V lecčem tak navazujete na Hajaa Mijazakiho…
Když jsem ještě studoval, byl pro mě Mijazaki velkým vzorem. Když jsem se později sám stal režisérem, situace se změnila – nechtěl jsem být ovlivněn stylem někoho jiného. Později jsme se s Mijazakim stali dokonce soupeři. Přesto všechno musím říct, že mě v dětství nejvíc ovlivnil snímek Galaktický express 999, který Mijazaki animoval. Jde o dobrodružství malého chlapce. Je to film o iniciaci, podobně jako můj Kluk ve světě příšer.

Pamatujete si nějakou diváckou reakci na některý svůj snímek, která vás zasáhla?
V roce 1999, ve svých třiceti letech, jsem natočil svůj debut navazující na stejnojmenný seriál Digimon. Nedávno za mnou po promítání přišel jeden divák a řekl mi, že ve svých deseti ten film sledoval pořád dokola. Slyšet tohle od někoho dospělého mě donutilo uvědomit si, jak jsem starý. Jindy mi zas jedna krásná žena vyprávěla, jak ji v dětství zasáhl můj snímek Dívka, která proskočila časem. Slýchat takové věci mě vždycky moc potěší.

Říká se, že je dnešní doba cynická. Vnímáte to tak?
To je složité. Třeba sociální sítě se staly kanálem, kde lidé často kritizují svět kolem sebe. A já se, stejně jako mnoho jiných tvůrců, snažím jít proti proudu a mluvit o tom pozitivním kolem nás. Snažím se lidem říct, že je důležité doufat a snít. Myslím, že to je jeden z důležitých úkolů animovaných filmů.

O tvůrci:

Mamoru Hosoda se narodil 19. září 1967 v Japonsku, v prefektuře Tojama. V roce 1991 začal pracovat jako animátor ve studiu Tóei dóga (dnes Toei Animation). Pracoval na slavných animovaných seriálech, které studio vyrábělo, jako Dragon Ball Z, Slam Dunk nebo Sailor Moon. Později se Hosoda stal režisérem. V roce 1999 natočil svůj celovečerní anime debut s názvem Digimon. Větší úspěch si vydobyl jeho třetí snímek, O dívce, která proskočila časem, jenž získal mnohá ocenění. Ve filmu Letní válka z roku 2009 si Hosoda poprvé vyzkoušel také scenáristickou práci. Snímek se stal v Japonsku velkým hitem a vidělo jej 1,26 miliónů diváků. Letní válka taktéž získala řadu cen a byla mimo jiné uvedena na festivalu Berlinale. O rok později si Hosoda založil vlastní produkční společnost. Jejím prvním počinem byly Wolf Children, jenž vidělo přes 3 milióny diváků. Kluk ve světě příšer je Hosodovým nejnovějším počinem.